Přivrácená tvář kurzu

07.06.2012 20:09

Přivrácená tvář kurzu

V únoru tohoto roku mě a dalších několik mých spolubojovníků, čekalo druhé dějství kurzu měkkých technik. Jako vždy, když se měl konat nějaký ten kurz, jsem se dost těšil, že znovu potkám své kamarády z cechu, protože jak každý ví, všichni jsme zde přátelé. A ono konec konců, není se co divit, jelikož je to jedna z mála možností, kdy se potkat. Sjedeme se z celé České republiky, někteří dokonce i z exotičtějších končin jako je Valašsko, Kladno či dokonce snad třeba Havířov, mnou tak zatracované, ale i vynášené do oblak, město, kde se rodí ti praví maséři, jako je můj věčný souputník Míra Veselý, řečený Miroň. Zmiňuji zde jeho jméno, protože v mém následujícím vyprávění sehrává významnou roli. A pro ty, kteří si tento článek přečtou, budiž nenásilnou propagací uskupení sobě rovných profesionálů a pozvánkou mezi nás.

Ráno jsem se svou drahou manželkou Lucií naskočil do našeho téměř plnoletého vozu značky Škoda Felicia. Modlil jsem se, jak to jen má bezbožná duše dovolila, aby si nás dnes nevšimla žádná z hlídek všeoblíbené policie, a aby se ti tvrdošíní hoši zase, jako se nám poslední dobou stává dost často, nerozhodli opět „Pomáhat a chránit“ na nepravém místě a především v nepravý čas. Do začátku kurzu zbývalo právě asi 15 minut a já byl již orošen zahanbením, že přijdu poslední. Naše rudá dračice kvílela ve vysokých otáčkách motoru, když jsme ladně, avšak polosmykem projížděli poslední zatáčky na sídlišti Dědina, abych se dostal do dějiště příštích okamžiků. Obláček modrošedého páchnoucího odéru spálených pneumatik se ještě ani nerozplynul, a já už celý říčný chvátal chodbou do masérny. Před zavřenými dveřmi jsem se ještě cvičně vydýchal, sahaje na kliku jsem si uvědomil, že je 2 minuty po půl deváté a pak jsem strnul. Klika se pohnula, avšak dveře se neotevřely. Očividně bylo ještě zamčeno. Zkontroloval jsem čas na svém mobilním telefonu, podezíraje ho z příčiny mého omylu a po ujištění, že čas je správný, jsem si teprve uvědomil hlahol šířící se z jídelny. Nakoukl jsem dovnitř a vše bylo jasné. Maséři, ubytovaní zde již od předchozího dne, ještě baštili snídani. Přivítal mě sbor pozdravů. „Co se děje?“ Otázal jsem se zmateně. „Neměli jsme už začínat?“ Bylo mi sděleno, že došlo k malé změně, že začneme až od devíti. Tak na to jsem si musel sednout. Setřel jsem si z čela pot, sundal bundu, jelikož uvnitř nepanovaly kruté mrazy jako venku a jal jsem se pozdravit s každým zvlášť.
O půl hodiny později, již slušivě převlečen do bílého úboru, jak se patří nažhaven vstřebávat nové informace, jsem ležel v masérně na lehátku a spolu s vyučující Evou, očekával troušení mých vzácných kolegů. Během chvíle se učebna skoro zaplnila, když jako předposlední doběhl náš guru, král a nejvyšší orgán, cechmistr Ondra. V patách mu byl již zmiňovaný Miroň. Z úst mu vyšel poslední doušek cigaretového kouře, když mě zmerčil a přívětivě oslovil: „Pusť mě lehnout. Jsem starší. Počkej až ti bude jako mě.“ Raději jsem učinil, jak slušně požádal, jinak by si snad lehl na mě. „Dobrý den,“ přivítala nás Eva. Začala rozprávět o technikách, jenž nás čekají tentokrát a to již všichni pilně naslouchali, aby jim neunikla ani ta nejroztodivnější informace. Avšak co čert nechtěl, po několika minutách se učebnou počalo šířit hlasité dýchání, následované chrápotem. Většina z nás se potměšile zasmála. Eva přestala mluvit, tak jsem do vyčerpaného Mirka dloubl. Zaláteřil na mě, že mu Pendolíno jelo snad už ve čtyři ráno, nebo co, ale probral se. Připravil jsem ho na výkon hodný maséra. Po nějaké chvíli jsme začali zkoušet nové hmaty. Ležel jsem právě jako model, když se mi do zad cosi zarylo a pokoušelo se vyrvat mi páteř z těla. Domněnka, že je to zlý sen se rychle vystřídala s realitou a já si uvědomil, že Mirkovy obratné prsty právě odlamují příčný výběžek mého obratle. „Uber,“ zaskučel jsem. Odpovědí mi byl menší tlak v zádech, připomínající ale ještě stále Jacka rozparovače. „Ty seš řezník,“ pronesl jsem mezi smrtelnými záškuby těla. „Byl jsem,“ odpověděl Mirek. „Teď jsem masér. Ale maso jako maso,“ zaslechl jsem ještě jeho známé pořekadlo. Nevím sice jak, ale přežil jsem jeho ošetření a následovala výměna, kdy šel dělat modela on mě. Jeho atletické tělo, které by mu mohl závidět i exemplář o polovinu mladší, alespoň to tvrdil on, se přede mnou položilo na lehátko a nežli jsem mohl cokoliv vykonat, zazněla opět známá žádost. „Zmáčkni mi na zádech tadyhle… výš… víc vpravo.“ Zaskučení i tuhý odpor pod prsty, mi dal najevo, že jsem našel ono místo, které Mirka trápí již od nepaměti. „To je ten bod,“ zachrochtal blaženě, když jsem ho silně stiskl. „A co to je za bod, Mironi, že tě to furt tak bolí?“ „Já nevim, člověče,“ řekl a ještě dodal, „asi bod G.“ Leknutím jsem odtáhl ruce.
Přišla chvíle naučit se něco nového na dolní končetině. To by ale člověk nesměl  pracovat s Mírou Veselým jako s modelem. Jeho citlivé nožky, jak rád tvrdil, jako ženské, nemají rády příliš velký tlak. Takže mě při první pokusu málem vyrazil zuby, když mi jeho noha proletěla těsně kolem obličeje. „Co děláš ty jantare“, vynadal jsem mu naštvaně. „Drž a nic se ti nestane.“ „Musíš jemněji,“ žadonil Mirek. „Moje nožičky jsou hrozně citlivý.“ „Všimnul jsem si,“ zabručel jsem a ve vlastním zájmu jsem ubral na tlaku. V tu chvíli jsem ale již nemohl vyhmátnout spoušťové body, které jsme měli za úkol hledat. „Uf…,“ vydechl jsem. „Výměna modelů,“ pravil jsem do nastálého očekávání. K mému podivu Míra mladistvě vyskočil, a pokud bych na něj viděl, uzřel bych jistě nebezpečně zákeřný výraz v jeho obličeji. Říkal by: „teď ti to vrátím.“ A skutečně. Jehličky, posléze pneumatická kladiva, prohánějící se po mém stehnu a lýtku, přetlumilo nesnesitelné pálení, když si Mirek vzpomněl na jeden z prvků reflexní terapie, na Kyblerovu řasu. „Přestaň ty Havířovskej chachare,“ vylétlo ze mě naráz. „Chceš mě snad depilovat?“ Hrdý obyvatel severomoravského Kocourkova se napřímil a pravil: „Ty nic nevydržíš. Pak se otočil do středu třídy a prohlásil: „A tenhle znáte?“ Věděl jsem, že nastává vtipná pauza. Mirek pronesl pár anekdot, jak bylo jeho zvykem, když ho již vyučování příliš intelektuálně zatěžovalo a já si řekl, že když je tak uvolněná atmosféra, že taky přidám jeden k dobru. A jelikož se mi stalo dobrým zvykem, aplikovat vtipy na mého dobrého kamaráda Mirka, neudělal jsem ani tentokrát vyjímku. „Když jsi v tom vyprávění,“ řekl jsem, „pověz tu historku, jak si mi tuhle vyprávěl.“ „Jakou,“ otázal se naivně Mirek. „No tu, jak jsi byl s manželkou na Konopišti,“ střelil jsem bez váhání. Mirek se dlouze zamyslel a pak vybafl: „To si už nepamatuju. Tak to řekni ty.“ A na to jsem čekal.

Mirek je se svou manželkou na Konopišti a rozhodnou se jít na prohlídku zvěřince vycpaných trofejí. V jednu chvíli říká Mirek své paní: „Koukej, tohle je muflon.“ Uslyší to průvodce a obdivně praví: „Ano. To je skutečně muflon. Další přihlížející Mirka zahrnou pochvalným mručením. A o kousek dál, říká Mirek vybičován svým egem: „A tohle je medvěd.“ „Opět správně,“ říká ještě obdivněji průvodce a někteří spoluprohlížející nesměle zatleskají. Míra nafouklý jako páv se chce blýsknout do třetice a říká: „A tohle Pavlo, to je gorila.“ A průvodce  na to: „Ne pane veselý, to je Benátské zrcadlo.“

A po skončení vtipné fáze jsme se dali opět do díla. Bolest střídalo poznání nových metod léčby, doprovázené úlevou, když se mohl člověk postavit na nohy a vyzkoušet si techniku na svém kolegovi. Míra už zase skoro usínal, když se ozvala rána. Všichni se svorně otočili, když Ondra pomáhal Vašíkovi na nohy. „Co děláš na tý zemi,“ ptal se zrudle. Zkrátka při otáčení ze zad na břicho a nemalé Ondrově pomoci, se jaksi pod Vaškem složilo lehátko. Vyučující Eva, když to viděla, zavelela raději „přestávku.“ Míra lačně vyskočil, hladový po své zasloužené cigaretě.
Po přestávce začalo hlodat Mirkovi v hlavě jiné téma. A to, jestli nepřibral. „Kluci. Že tu někde leží váha. Paní Evo. Nevidíte tu váhu. Kde jen mohla být.“ A nedal pokoj, až kdosi řekl: „Váha je v kuchyňce. „No jo,“ zajásal Mirek a vyřítil se z učebny. Za chvíli stál na váze a žadonil, ať se mu někdo podívá, kolik že to váží. „Devadesát jedna,“ byl nemilosrdný verdikt. „Jako prase na porážku,“ broukl jsem si sám pro sebe. Ale Mirek to slyšel. „Tak pojď ty. Ty máš určitě víc.“ „Nemám,“ řekl jsem. „To není možný. Jsi o deset čísel vyšší, takže musíš mít víc.“ „Mám tak osmdesát pět nebo šest,“ řekl jsem. „Tak se ukaž.“ A jelikož nedal pokoj, stoupl jsem na váhu i já. Váha ukázala přesně hodnotu, kterou jsem říkal a tak Mirkova pozornost sklouzla na dalšího nejbližšího člověka. „A kolik vážíš ty Oline,“ řekl a poplácal ho po obnaženém břiše. Oleg mu svou váhu nechtěl prozradit a přes přemlouvání se tvrdošíně nehnul z lehátka a na váhu nestoupl. Prohlásil jen, že má asimetrickou postavu. „Asi metr vysokou a asi metr širokou.
Po chvíli ticha řekl Mirek: „Každý den udělám sto kliků.“ Chvilku jsem přemýšlel, než mi to došlo. „Najednou?“ „Né,“ odvětil rozmrzele Vždycky tak po deseti patnácti, během celého dne.“ „Aha,“ pravil jsem chápavě. „A proč, že se tak trápíš? Znám příjemnější věci, jak se unavit. To toho nemáš po celém dni dost? Asi málo makáš, co?“ „To ne,“ řekl Miroň. „Práce mám až nad hlavu.“ „Tak proč?“ Vybízel jsem ho. Chvíli mlčel a pak rezignovaně prozradil: „Protože mi rostou prsa.“ Potlačil jsem úsměv a pomyslel jsem si, nejdřív břicho, potom prsa. „Tak to bych pro tebe měl radu, jak to vyřešit a nenadřít se tak u toho.“ „Tak povídej,“ rozzářil se lačně. „Kup si podprsenku.“
Přišla tradiční chvilka, kdy jsme již plni poznání kladli vyučující některé profesionální dotazy. A zazněl také dotaz, jak nejlépe se dá ošetřit oblast krku, pokud by tato technika nezabrala. Eva bez váhání pravila, že by ošetřila trapézový sval třeba ještě reflexkou plosky. A tu mi začalo v hlavě hryzat, že plošku pro ošetření šíje znám, ale trapéz? Zeptal jsem se tedy, kde že se nachází reflexní ploška pro trapéz. „To se budete učit na kurzu reflexní masáže z mikrosystému plosky nohy,“ odpověděla mi nevině. „Ale já tenhle kurz už mám. Ostatně stejně jako mnozí další zde přítomní.“ „A tam jste se to neučili?“ „Přiznal jsem se, že trapéz ne. Eva tedy popsala, kde že zmiňovaná ploška je a dodala, že každý sval má svou. „Každý,“ divil jsem se. „No ano,“ řekla. „A mimochodem, jak dlouho ten váš kurz trval?“ Řekl jsem po pravdě, že asi čtyři dny.“ „No vidíte,“ řekla Eva s úsměvem. „Já to studovala dva roky.“ To mě ohromilo, ale další ohromení následovalo. Mirek se probral z pasivity a řekl: „Někdo holt chápe pomalejc.“ Všichni jsme se zasmáli. Všichni, až na Evu. A Mirkovi bylo jasné, že si může odškrtnout své každokurzové „fopa.“ Jako když třeba u zmiňovaného kurzu plosky nohy, u zkoušky, na dotaz zkoušející, kterou plošku by vytřel na „tomto“ místě, řekl místo vytření plošky dělohy, že by zde vytřel pochvu. To byl celý Mirek.
V podobném duchu se zdárně kurz zhoupl ke svému konci a mi významně obohaceni, moudřejší a zkušenější, chvílemi i dobře pobavení, převzali jsme si svá osvědčení a rozutekli se opět do svých domovů. Vím jistě, že všichni se již nyní těší na další kurz. Ne jen pro poznání a sebrání cenného dílku celoživotního vzdělávání se. Ale i pro ty chvilky legrace, o kterých byl tento článek spíše. Protože ta legrace stojí za zmínku určitě. Té porozumí i laik, nepohybující se ve složitých diagnózách, všemožných latinských názvoslovích, hromadách teorie, která se musí dostat do hlavy. Zodpovědnosti za své klienty a pacienty. Dobrém jménu masérské profese a našeho cechu. Té dřiny a odpovědnosti si užíváme dnes a denně dost. Proč se tedy na vzdor píli a tvrdé práci i trochu nepobavit. Je to právě i humor, jenž nás stmeluje a žene kupředu, abychom svou profesi vykonávali lépe a svědomitěji. Té vší vážnosti je v životě dost. Nemyslíte? Já jsem zcela přesvědčen, že to tak je. A jak citlivému čtenáři jistě neuniklo, cech ZP masérů nenabízí pouze profesní vzdělávání a legrácky. Je to hlavně o možnosti nového začlenění se mezi pracující populaci, o změně životního postoje a budování vlastního cíle ve formě profesionálního, uznávaného a vyhledávaného odborníka, ke kterému klienti vzhlíží a váží si jej. Netřeba říkat, že svůj image a pověst má každý z nás ve svých rukou. Dvojnásobně to platí o nás masérech. Naše ruce jsou ty, které pomáhají a léčí. A nepochybujte o tom, že ty vaše to dokážou také.

Jiří Poskočil, 11. března 2012

—————

Zpět