S Emilem do Francie

17.07.2012 20:23

S Emilem do Francie

Konečně jsme dorazili na místo. Po dlouhých hodinách únavné cesty autobusem značky Karosa De Lux, jsem spočinul svou nohou na pevné zemi. Ačkoliv jsem byl zapařený, upachtěný a kraťasy se mi ještě stále lepily k nohám, po Emilově nezdařeném pokusu o otevření plechovky Pepsi, bylo mi téměř blaze. Už žádné cestování, žádný autobus s nefunkční klimatizací, jen týden povalování u moře, nezřízené pojídání čehokoliv a noční zábava při výborném francouzském víně.

Se spolužákem Emilem jsme se rozhodli rozpomenout se na naše středoškolská léta a vyjeli jsme na dovolenou s prima bývalou učitelkou a bandou adolescentů, kteří nás nahradili ve školních lavicích. Od začátku mi bylo záhadou, s kým nás ubytují. Představa, že budeme sdílet týden obytný karavan s několika výrostky mladší mnohdy i o více než pět let, mi nebyla zrovna příjemná, i když puberta ze mě ještě zcela nevyprchala. A proto mi bylo překvapením, spíše pozitivním, když jsme dostali klíče od tříhvězdičkového karavanu spolu s tehdejší maturantkou a její kamarádkou, které byli stejně jako mi nežádoucí pro ostatní školáky a proto jsme se ocitli kdesi na okraji shluku domečků bez kol, kde sídlilo zbylé osazenstvo našeho zájezdu. Trochu jsem znejistěl, když jsem si všiml, jak Emilovi zazářili oči. A už už se hnal být našim spolubydlícím nápomocen.  Jana a Petra byli fajn holky. A přesně jako všichni, kdo vidí Emila poprvé v životě, z něho byli doslova na větvi. Nechápal jsem, jak to Emil dělá, že vždy udělá tak dobrý první dojem. Ale jelikož jsem ho znal lépe než kdokoliv jiný, stáhl jsem se dozadu a nechal ho, až udělá to, co obvykle.
První den uběhl rychleji než bylo žádoucí a nastal první večer a tak trochu seznamovací dýchánek s tou trochou alkoholu, který jsme přivezli sebou z matičky Prahy. Holky si ještě nebyly jisty, ale na jejich výrazech, když Emil promluvil, bylo už znát, že začínají chápat odkud fouká vítr. A tak se stalo, že jsme si dávali kolečko Citrusu a mě napadlo, že tomu co má přijít dřív nebo později trochu dopomůžu. Vlastně si za to Emil mohl sám. Zrovna k němu dorazila láhev. Emil si mocně přihnul a odfrkl, jaký si dal hlt. Zdál se být už dost opilý, ale já ho přeci znal lépe. A tak jsem věděl, že Emil, podobně jako obvykle opilost jen hraje. „A co bublinky,“ pronesl jsem do nastalého ticha. Emil dělal, že nechápe. „Když jsi pil,“ pokračoval jsem, „do flašky nešly žádný bublinky.“ Emil znejistěl. A tu se přidaly i obě holky, které rychle pochopili proč je Emil rádoby tak opilý. „Bublinky, bublinky,“ rozeznělo se nadšené skandování. Na Emila byl tehdy legrační pohled. Chvíli váhal, přehazoval si láhev v rukou, ale pak překvapil i mě. Napil se a do láhve pustil doslova perličkovou masáž. Když láhev sklopil, bylo vidět, jak mu červenají líčka. Ale skandování neustalo. Další pobízení ho vybičovalo k tomu že během minuty sám dopil celou láhev. Teď už byl Emil opilý doopravdy. A bylo to fakt vidět. Nejen že začal holkám dělat neslušné, ovšem naprosto neškodné návrhy, ale sám přinesl vodku z Free shopu. Po tom, co ukázal znovu, jak že umí zabublat, potácel se jak notorický alkoholik po karavanu s láhví Vodky v ruce a vykřikoval nesouvislé věty. Nakonec se postavil u holek v pokoji a odmítal odejít, i když už leželi v pyžamech pod přikrývkami. Ještě když jsem usínal, slyšel jsem, jak se ho s neskrývaným smíchem snaží vystrnadit do jeho brlohu do obýváku.
Druhý den byl na Emila rozkošný pohled. Rozcuchané vlasy a neoholená tvář, ze které do sluníčka mžourala dvě nepatrná očka. Stále si ztěžoval na bolest hlavy, ale to bylo všechno. Spolu s holkami jsme se rozhodli, že dopoledne strávíme v campu u bazénu. Mělo přijít další velké odhalení. Že měl Emil ruce a nohy chlupaté více než je zdrávo, to na něm v kraťasech a triku bylo vidět hned. Ale velký výbuch rozčarování ze strany holek byl pohled na jeho celé tělo, nyní už jen v úhledných plavkách. Když viděli, že na zbytku těla je ještě chlupatější, nevěděli, jestli mají vybuchnout smíchy, nebo si na něj šáhnout, aby zjistily, jestli se jim to jen nezdá. Zkrátka Emil vybalil své chlupaté tělo a bez ostychu skočil šipku do bazénu. Čeho si ale patrně nevšiml, bylo důrazné upozornění na zákaz skákání do bazénu. Proto se ve chvilce nechápavě zmítal v sevření plavčíka podobnému hráči Rugby v plné výstroji, který ho táhl pryč z areálu bazénu. Když jsme pak s holkami dorazili asi po hodině zpět ke karavanu,, seděl Emil venku na plastové židli a hladově po nás koukal. „Co jsi uvařil,“ křikl jsem na něj vesele. Emil jen zakroutil hlavou. On totiž viděl poprvé plynový sporák a do teď sám nezjistil, jak se používá. Nu což. Emila jsme s tímto v pravdě důmyslným přístrojem zhruba seznámili, všichni jsme poobědvali a dali si kávu. Jen Emil ne. Jak měl ve zvyku, když něco chtěli všichni, tak právě on to nechtěl. A když už to všichni měli, tak si vzpomněl, že to vlastně chce taky. Už už jsme se sbírali k odchodu na pláž, když začal Emil ladit knoflíky plynového sporáku, že si prý jde dělat to kafe. Nečekali jsme na něj. S popisem, kde nás najde jsme šli sami. A Emil se k nám na pláži připojil zhruba za půl hodiny. A hned první odpoledne na pláži bylo jak vystřižené z Emilova deníčku katastrof. Cachtal jsem se právě u břehu, to mi bohatě stačilo neboť vodě která mi sahá výš než k loktům příliš neholduji, když se ozvalo typicky varovné pískání plavčice pobřežní hlídky. Lidé se rozhlíželi a ukazovali kamsi na moře. Zaclonil jsem si oči rukou,naivně  hledaje pověstnou žraločí ploutev  a pak jsem si všiml daleko za bójemi označující pobřežní pás pro koupající se, osamělého plavce s tmavou kšticí. Okamžitě mi bylo jasné, že Emil uplaval. A tak jsme se do campu vraceli s Emilem, dnes už podruhé vykázaným z míst, kam se lidé chodí osvěžit ve vedru. Myslel jsem, že průšvihu bylo už dnes dost. A tak jsem s klidem strčil klíč do dveří karavanu a odemkl. První, co mě zarazilo, byl silný zápach plynu. Lekl jsem se, ale než se stačila ozvat panika, zeptal jsem se s prsty si ucpávající noc, Emila: „Jak jsi vypnul sporák, než jsi odešel.“ Emil se zahloubal a pak klidně pronesl. „No jak. Sfouknul jsem ho.“ Emil opět nezklamal. Otočil jsem kolečko na sporáku do správné polohy, důkladně jsme vyvětrali a byl klid.
Další den nastal. Ještě jsem podřimoval ve své posteli s výhledem na sporák, když jsem zaslechl typicky Emilovské šourání pantoflema a pak jsem spatřil i samotného Emila, jak přistoupil ke sporáku. Nevím, jestli to bylo mnou, a nebo byl tak pomalý on, ale vše mi připadalo jak ve zpomaleném filmu. Nejprve si Emil natočil z kohoutku vodu do kastrůlku, konev zde bohužel nebyla. Položil kastrůlek na jednu z plotýnek a jal se tu vedlejší zapálit. Pozoroval jsem ho a ani jsem nedutal. Poučen z předchozího dne otočil jedním z koleček. Ozvalo se syčení plynu. Zpomaleně se ten pomalý Emil začal rozhlížet, jak jsem po sléze zjistil, hledal zápalky. Když je nenašel na kuchyňské lince, zpootvíral skříňky a hledal dál. Jeho úsilí nevyšlo naprázdno až v té poslední. Pomalounku polehounku vytáhl sirku, sklonil se ke sporáku a při druhém pokusu o škrtnutí sirku zlomil. Neváhal ani několik vteřin a vyndal druhou. Zde se mu na několikátý pokus podařilo sirku rozžehnout. Ale jelikož plyn syčel dobré desítky vteřin, sotva že se sirka přiblížila hořáku, vyšlehl velký plamen namodralého ohně přímo na Emilovo skloněné tělo. V tu ránu začal poskakovat a tlouci se do prsou. Nejdřív jsem myslel, že podoben samci gorili oslavuje svůj triumf vítězství nad sporákem, ale pak mi došlo, že hasí ochlupení svého propadlého hrudníku. Emil byl depilován.
Zbytek dne proběhl v naprostém poklidu až na to, že si Emil natíral ožehlá prsa vyšším faktorem krému. Odpoledne, když už jsme se vrátili od moře, a seděli jsme jen tak před karavanem u stolku, objevili se náhle dvě slečny a zamířili si to k nám. Velká náhoda splaskla spolu s mým i Emilovým egem, když se ukázalo, že se znají s našimi spolubydlícími. Ty dvě slečny šli právě do blízkého obchůdku pro dobré, ale co je pro chudé studující důležité, levné víno. Přihodil jsem také pár peněz na kopičku a požádal je, aby vzali o dvě láhve víc. Když s úsměvem odešli, spěchal jsem umýt skleničky, aby bylo vše v nejlepším pořádku. Za chvíli byly zpátky a vínko už teklo proudem všech šest, teda já, Emil, spolubydlící a nové známé jsme si přiťukli a opět začal ten fenomén Emilova prvního dojmu. Když už jsem se nemohl dívat na to, jak lačně hltají ty dvě středoškolačky vše co Emil řekne, lehce jsem pod stolem kopl do Jany. Koukla na mě, mrknutí dalo mrknutí a za chvíli se už ozvalo: „Emile. Dojdi vynést koš.“ To bylo heslo, při kterém Emil hbitě vyskočil a utíkal vyhodit smetí. Já a mé spolubydlící jsme se usmívali, nové slečny nevěřícně hleděli za Emilem. A tak jsme jim osvětlili situaci kolem Emila. Nevěřili. Tak jsem pravil: „Tak já vám něco ukážu. Zítra se má jít na ty trhy. Že jo?“ Odpovědí mi bylo kývnutí obou dvou. „Pošleme Emila, k učitelkám, ať se pěkně zeptá, v kolik se vyráží. A ubezpečuji vás, že se vrátí tak za tři hodiny a odpoví na něco úplně jiného.“ Emil byl zpátky a tak jsem ho vyslal na výzvědy ke karavanu učitelek, stojícím asi o padesát metrů dál. Minuty ubíhali, víno mizelo. Po hodině dívky znejistěli. „Jen klid, chlácholil jsem je. Ještě pár hodin a přijde.“ Popíjeli jsme v klídku dál, na Emila málem zapomněli. A pak… Emil se vynořil za živým plotem a mašíroval si to k nám. Byl pryč přesně dvě a půl hodiny. Sotva k nám dorazil, vypravil ze sebe: „Tak na ten východ slunce je sraz v půl páté.“ K tomu už nebylo co dodat. Emil jako vždy nezklamal. Ukázal, že dělá čest svému jménu, na které se hodí tolik rýmů, které tak dokonale vykreslovali jeho osobnost. A během zbytku dovolené se toho odehrálo ještě mnohem víc. O tom ale zase až jindy.    

Autor článku Jiří Poskočil
 

 

 

—————

Zpět