S Emilem na rande

06.10.2013 15:48

S Emilem na rande

 

To takhle jednou zase mi Emil zavolal. Byl pátek odpoledne, neměl jsem co dělat a tak jsem souhlasil. S čím vlastně? No, příliš se to nelišilo od jiných Emilových nápadů. Domluvil si rande, avšak dívka mu ho přislíbila, jen když sežene někoho dalšího, pro její kamarádku, na rande ve čtyřech. Emil samozřejmě přislíbil a pak teprve vymýšlel, jak z té šlamastiky. Ale aspoň si už domlouvá schůzky s děvčaty jeho věku. Je to lepší, než když pokukoval po malých holčičkách.

            S Emilem jsme se sešli přímo před restaurací.Tedy měli jsme se sejít. Po zkušenostech s z dřívějška, jsme měli sraz raději dvě hodiny před tím, než dorazí Emilovy objevy. Avšak. Emil měl čtvrt hodiny zpoždění. Rozhodl jsem se, že mu zavolám. Mobil zvonil dost dlouho, než mi ho Emil zvednul. „Haló…?“ „No kde jsi. Čekám tu už věčnost.“ „Lehce podnapilý hlas mi řekl: „Sedím na můstku a čekám a ž přijede metro.“ „No dobře,“ řekl jsem a zavěsil. Po další půl hodince, jsem byl už značně nervózní. Volal jsem mu tedy znovu. „Prosím tě, kde vězíš?“ „No na Můstku čekám na metro.“ Váhal jsem ale byl to přeci Emil. Když jsem čekal další tři čtvrtě hodiny, zavolal jsem mu už naštvaně: „Jestli nepřijedeš do deseti minut, jdu domu. Jo a kde vlastně už jsi?“ Odpověď byla jasná. Vysvětloval jsem si to snad jen tím, že na tom Můstku usnul. Poslední výhrůžka zabrala a skutečně během deseti minut byl Emil tu. Přesto, že bylo léto a vedro k padnutí, zarezervoval Emil stůl uvnitř, v zakouřené a tukem páchnoucí místnosti. A teď, když už jsme byli tady, bylo venku plno. Nu což. Usadili jsme se uvnitř. Zaschlá kapka krve na Emilově tváři svědčila o tom, že se před schůzkou znovu holil. A dělal dobře. I když se oholil každé ráno, odpoledne byl opět zarostlý, jako já po týdnu. „Tak, co si dáme,“ zeptal se mě a nervózně se porozhlédl. Bylo pět minut před smluveným časem. „Co takhle jednoho Rychlýho panáčka, než přijdou ty kočičky,“ odpověděl jsem mu a v duchu se zamyslel, co že to asi přijde za obludy. Nic na plat, Emilův vkus byl vskutku ojedinělý. A nebýt Emil kamarád,, do toho rizika bych nikdy nešel. „Dva rumy,“ zavelel Emil na číšníka. Ve chvilce jsme už připíjeli na zdar našeho rande.

            Avšak, připili jsme si ještě několikrát, než se Emil podíval na hodinky a zjistil, že holky mají jakousi podivnou náhodou zpoždění už půl hodiny. Já tušil, co se stalo. Ale nechtěl jsem ho nějak vykolejit. „Tak co si dáme teď?“ Zeptal jsem se. „Tak kde jsou, sakra,“ zaklel Emil. „Víš, Emile. Já myslím, že asi už nepřijdou. Kde jsi je vlastně sbalil?“ „No kde,“ zamyslel se Emil. „Ta, se kterou jsem to domlouval, si u mě kupovala boty. Byla moc pěkná, tak jsem jí nabídl slevu a pak jsem se zeptal, jestli by nešla na rande.“ „Aha,“ prohlásil jsem a mávl na číšníka. Když jsem si s Emilem ťukal, řekl jsem mu, ať už na ně nečeká.

            Dál jsem pil už jen pivo. Emil byl nejdřív červený, pak do zelena a následně prohlásil, že mu je blbě. Když pak číšníka požádal o sklenici mléka, že prý uklidňuje žaludek, začal jsem mít divný pocit. Pil jsem dál svoje pivečka. Večer ubíhal a najednou Emil zblednul. Ve chvilce byl bílý jako křída. Vyskočil a upaloval na toaletu. Nevracel se dobrou půl hodinu a tak jsem požádal číšníka, jestli by ho mohl zkontrolovat. Když omámený číšník vyšel ze záchodků, naznačil mi, že Emil už skončil. Za chvíli přišel Emil a opět hrál do zelena. „To chce panáka,“ řekl jsem mu. „Něco na žaludek. Třeba Becherovku. Za chvíli už stály dva panáky na stole a Emil, aniž by cokoliv řekl loupnul do sebe oba dva. V tu ránu letěl znovu na záchod. Už mě to nebavilo. Prý rande. A zatím tu sedím s mlčícím Emilem a nasávám sám. Rozhodl jsem se. Až vyleze, jde se domů. Jenže uběhla další půlhodinka a Emil byl stále pryč. Číšník už od baru kroutil odmítavě hlavou, sotva jsem na něj pohlédl. Už už jsem se zvedal, že pro něj dojdu, když tu Emil vylezl, Měl zdravě růžovou barvu a usmíval se. „Už je mi dobře,“ prohlásil. „Tak co si dáme?“ „Nic,“ řekl jsem. „Platíme a jdeme domů. Je půl dvanáctý.“ Řekli jsme číšníkovi o účet. Já platil: Rum, třikrát. Becherovka, jedenkrát. Pivo, šestkrát. Emil platil: Rum, třikrát. Becherovka, jedenkrát. Sklenice mléka, jedenkrát. Role toaletního papíru, čtyřikrát. Celkem sečteno a podtrženo, podařený účet. Vyšli jsme z hospody , Emil v ruce žmoulal účtenku, přepočítával ji.Pořád si brblal cifry. „Tak já tady odbočím,“ řekl jsem mu a poplácal jsem ho po zádech. Emil byl však opilý více, než jsem čekal. Lekl se, zakopl a upadl na zem. Rychle se zvedl a jakoby nic pokračoval k metru.

            Ráno jsem Emilovi volal: „Tak jak jsi včera dopadl?“Po malém zaváhání řekl Emil: „No přišel jsem domů, rozsvítil jsem na záchodě, otevřel jsem dveře, vyblil jsem se, zavřel jsem a zhasnul. Pak jsem šel spát. Akorát otec ráno tvrdil, že večer seděl na záchodě, četl si noviny, najednou světlo zhaslo, dopadla na něj podivně po alkoholu páchnoucí tekutina, dveře se zavřely, světlo se rozsvítilo a on zjistil, že ho někdo poblil  .“ Na to jsem skutečně neměl co říct. Zavěsil jsem a nevěřícně se na sebe podíval do zrcadla. „S Emilem na rande? Takhle blbej už nikdy nebuď.“ Ale tím to bohužel ještě neskončilo. Asi za hodinu někdo zvoní na dveře mého bytu. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam Emil. Na tváři široký úsměv a hrnul se dovnitř. „Tobě už je dobře,“ řekl jsem trochu zklamaně. Po pravdě, myslel jsem, že Emila neuvidím alespoň měsíc. „Je mi moc dobře,“ řekl Emil. „Mám pro

Tebe takový překvápko. Ale než ti ho řeknu, mám na něco chuť.“ Odkázal jsem ho mimoděk na ledničku a vybídl ho, ať si poslouží. Za chvíli byl Emil zpátky a už něco baštil z nějaké skleničky. „Dneska ráno mi volala kamarádka tý holky, jak včera nepřišla. Říkala, že má málo kreditu, jestli bych jí nedobil a že by si pak ráda se mnou popovídala na téma sex.“ Udělal až moc dlouhou dramatickou pausu, zamlaskal a dodal: „Člověče, ten jogurt chutná nějak divně.“ Kouknul jsem na skleničku v jeho ruce a řekl jsem: „To je majonéza.“ „Aha,“ řekl Emil a položil mou majonézu na stůl. „Tak co tomu říkáš?“ Zeptal se mě. „Že jsi prase.“ Emil nejdřív nechápal, ale  pak mu to došlo. „Ne tý majonéze, ty vole. Tý holce.“ Čekal. „Kolik jsi jí dobil. „Za pět set,,“ řekl hrdě. „A už volala?“ „No, čekám to každou chvíli,“ řekl významně. „A víš alespoň jak se jmenuje?“ Emil se zamyslel a pak vítězoslavně skoro vykřikl: „Romana… Romina… Eee… Domina.“ „Aha,“ řekl jsem nyní já. „Domina,“ zopakoval jsem. „Tak ta nezavolá.“

            Chtěl jsem se Emila už zbavit. Už mě fakticky týral nervy. Řekl jsem mu, že si musím do pekárny skočit koupit něco k jídlu. Zajásal, že si taky rád spraví chuť po té majonéze. Šli jsme tedy. V Pekárně bylo prázdno a tak jsem šel hned na věc. Emil zatím okouňel. „Čtyři koblihy s marmeládou,“ řekl jsem prodavačce a zaplatil. Mezi tím přišla do pekárny intelektuálně vyhlížející slečna a milého Emila sprostě předběhla. No to by vlastně nebyla pravda. Chvíli čekala, jestli Emil bude nakupovat, pak naznačila nakročení a pak už jednoduše nakupovala. „Jednu koblihu s džemem,“ vyslovila pečlivě. Odešla a přišla řada na Emila. Emil zabodl prst do prosklené vytrýny a pravil:  „Já bych si vzal tuhle koblihu s povidlama.“ Prodavačka se na něj nedůvěřivě zahleděla, pak pohlédla do vytrýny s pochutinami, znovu na Emila a řekla: „To je vdolek.“ Pakoval jsem se rychle ven, abych nevzbudil podezření, že k němu patřím. A venku jsem vzal rychle nohy na ramena. Co chvíli jsem se otáčel, ale Emil s pekárny stále nevycházel. Alespoň do té doby, než jsem zatočil za roh. Asi mu byla postarší prodavačka sympatická a Emil se jí rozhodl dobít kredit.

 

Jiří Poskočil

—————

Zpět