S Emilem pod stany

06.06.2013 20:18

S Emilem pod stany

 

Ručička na mých hodinkách se pomalu přisunula k číslici jedenáct. Znejistěl jsem. Bylo 5. července, vlak měl odjíždět za čtvrt hodiny, sraz ve třičtvrtě byl už dávno minulostí. Byli zde všichni, kromě Emila. „No nic,“ pravil jsem do nervózního ticha. „Tak jdeme.“ A už jsme se zvedali. Na smluvený sraz Emil nedorazil.

            Zakoupili jsme si u pokladny lístky a spěchali jsme na nástupiště vlaku. Byli jsme notně udýchaní, jak jsme běželi, aby nám vlak neujel. A o to víc mě rozčaroval pohled na Emila, sedícího na lavičce s párkem v rohlíku v ruce. Z dálky na nás mával, ukazuje rukou na dveře vlaku. Snad tím chtěl naznačit, že by jsme už měli nastupovat. Nahrnuli jsme se do přistaveného rychlíku do Veselí nad Lužnicí a zabrali si nejbližší prázdné kupé. Emil šel jako poslední. Když viděl, že nás je vevnitř plno, rozhodl se, že by jsme se měli rozdělit do dvou skupin a sedět ve dvou kupé. A už se šinul do toho vedlejšího. Bylo nás celkem sedm. A tak Emilův nápad nedošel patřičné odezvy. Chudákovi Emilovi to došlo asi až po hodině v půli cesty do Veselí. Až pak se k nám znovu připojil. Svůj batoh ale musel nechat stát v uličce, do kupé se zkrátka už nevešel a tak Emil musel co chvíli vylézt a zvedat procházejícím batoh nad hlavu.

            Ve Veselí jsme spěšně přestoupili do dalšího vlaku. Čekala nás sotva půl hodinka do Hradce. „Chystejte se,“ prohodil někdo. Začali jsme si nandávat batožinu a na jednou se ozval párek v rohlíku. Emil musel nutně na WC. Přesvědčil jsem ho, že pokud tam půjde, dojede patrně někam na Moravu. A tak se sevřeným pozadím vyletěl z vlaku a rovnou si to namířil na místní veřejné toalety.

            Posléze za námi nastoupil do úzkokolejné soupravy, kde si záchod vyzkoušel ještě několikrát. Po dalších hodinách jsme vystupovali na zastávce Albeř. Hned vedle ležící rybník na nás mlsně blýskl svou hladinou a mi se vydali na své místečko v lese. Prodrali jsme se větvovím a křovinami, když jsme konečně spatřili naši paseku. S úlevou jsme shodily bágly na měkkou lesní trávu a odpočívali. Někteří si zapálili, jiní si šli osvěžit nohy do rybníka. A Emil byl zase k nenalezení. Chvíli jsem váhal, jestli jsme ho nezapomněli ve vlaku, ale pak mi kdosi připomněl, že si u stánku v kempu u zastávky kupoval párek v rohlíku. „No jo,“ pravil jsem a uvědomil si náhle, že ještě před chvílí jsem tu Emila viděl. Zavolal jsem tedy na něho. Chvíli bylo ticho a pak se Emil ozval. Z opodál rostoucího houští na mě vykoukla neoholená Emilova tvář. „Našel jsem lepší místo,“ řekl. „Támhleta paseka se pro nás hodí líp. Pojďte za mnou.“ A zmizel. Jenomže někteří měli už stany na půl postavené a jiní už vybalovali. Došel jsem za Emilem a řekl mu, ať jde k nám, že z toho jeho nápadu moc nebude. A pak jsem to už neřešil. Pomalu jsme začali vytvářet hromadu dřeva na večerní táborák, na místě jsme byli už alespoň hodinu. A zase mi došlo, že Emil tu ještě pořád nikde není. Probrodil jsem se tedy zmiňovaným houštím a spatřil Emila, jak sedí vedle svého stanu a čeká, až se k němu připojíme. Co vám budu vyprávět. Emil se po dlouhém přemlouvání k nám nakonec přidal. Postavil znovu svůj stan ve tvaru rakve a nastěhoval se. Bohužel, byl jeho stan příliš malý, aby se do něj vešel Emil i jeho batoh a tak stálo před Emilem rozhodnutí, jestli spát venku, nebo nechat batoh opřený o strom. Druhá varianta nakonec zvítězila.

            První večer nestál za moc. Chvíli jsme klábosili, ale únava byla větší než jsme čekali. A tak jsme šli na kutě. Všichni už byli zachumlaní ve spacácích, když se ozvalo vyjevené vyjeknutí. Na Emila spadl jeho špatně postavený stan. A to se během noci stalo ještě několikrát.

            Ráno jsem se vysoukal ze svého stanu. Ostatní ještě tvrdě spali a tak jsem se snažil být potichu. Docela mě zajímalo, jak Emil v noci po tmě znovu a znovu stavěl svůj mini stan. A tak jsem se ohlédl. Na  to co jsem viděl byl žalostný pohled. Jakási zmuchlaná šusťáková plachta, jen vzdáleně připomínající Emilovu hrobku a Emil nikde. To už bylo moc. Nechtěl jsem hysterizovat, ale ten stan vypadal, jakoby se po něm přehnalo stádo divoké zvěře.

Když tu se z nenadání objevil Emil, v jedné ruce párek v rohlíku a ve druhé roličku toaletního papíru. „Kde jsi byl,“ vyhrkl jsem. Emil mi suše oznámil, že se mu chtělo na velkou a tak si došel do kempu na veřejné záchodky. „A ten párek,“ řekl jsem šokovaně. „Snídaně, ne?“ Od samého začátku jsem měl dojem, že to časté Emilovo odbíhání na záchod má kořeny kdesi v tom párku v rohlíku. Jen jsem nevěděl ve kterém. A tak když Emil párek dojedl a zvedl se k opětnému odchodu na záchodek do kempu, řekl jsem si, že asi v každém. „A už si nekupuj párek,“ zavolal jsem ještě za Emilem.

            Po snídani jsme měli vyrážet na výlet. Emil byl natěšený, jako… …jako malý Emil. Někdo musel hlídat stany, a nabídla se Katka. Měla na patách puchýře od včerejška a tak byla docela ráda, že si oddychne. Ještě než jsme vyrazili, natáhla si na sluníčku ručník a šla se opalovat. A rovnou nahoře bez. V tu chvíli zapomněl Emil na výlet a rozhodl se hlídat stany s Katkou. Nu a tak jsme šli bez něho. Co se stalo pak, vím jen z druhé ruky.

            Po několika hodinách jsme se vrátili. Emil seděl u rybníka a Katka nebyla k nalezení. Až když jsme dorazili až ke stanům, objevila se. Vykoukla ven a vyhrkla: „Už mě s ním nikdy nenechávejte o samotě.“ Ač bylo ještě pořád vedro, měla na sobě tepláky a mikinu. Když jsme prý odešli, rozhodl se Emil, že jí prý bude všemožně pomáhat. Ale když s ní mluvil, nekoukal jí do očí ale o něco níž. Za chvíli to Katce už začalo být nepříjemné a rozhodla se jít obléci. Ale Emil nedal jinak, že jí i při tomto pomůže. Až když ho praštila klackem přes nohu a zavřela se ve stanu, dal prý pokoj. Tak jsme se ani moc nedivili, jak ráda nás vidí. A když jsme se už konečně svalili na trávu, zahlédl jsem opět Emila s roličkou toaleťáku, jak míří ke kempu. Předvečer toho dne měl proběhnout poněkud jinak, než se nakonec udál. Sotva se Emil vrátil s párkem v rohlíku zpátky, hustě se rozpršelo. A tak všichni zalezli do svých stanů. Bylo slyšet pouze tlumené hlasy , vrzání větví stromů a bubnování letního deště. Když asi po hodině průtrž mračen ustala, vylezli první odvážlivci. Oheň byl uhašen, všude mokro. Emil byl zalezlý ve svém hrobě. „Je někdo venku,“ ozvalo se z hrobu. „Co chceš, Emile,“ odpověděl mu David. „Mohl by jsi mi prosím tě podat z batohu sušenky?“ Mlaskavé kroky a pak: „Ty vole, vždyť tam máš dvacet centimetrů vody. Emilova krosna byla tvrdě vytopena. Naštěstí měl Emil všechno až na pár maličkostí, například sušenek, ve stanu. A znovu se hustě rozpršelo. Všichni zase naskákali do stanů a protože se začalo stmívat, šli jsme spát. Kvílení větru, tiché oddychování spících kamarádů, jemné šumění kapek deště a pak se ozval melancholický chechtot. „Zase mi spadnul stan.“ Jak Emil v dešti stan stavěl, to jsem se ho neptal. Byl jsem k smrti unavený a neměl jsem sílu mu něco říct. Vím jen, že když jsem ráno vstal, viseli všude po větvích Emilovi věci. Ne uragán, který se tehdy lesem prohnal, nýbrž Emil sám sušil obsah svého stanu, který si nic nezadal ze sušenkami, jenž držel v ruce. „Nechceš sušenku,“ zeptal se mě rezignovaně. Když viděl můj překvapený pohled, vyndal asi prvních deset, které byli nejvíc nasáklé vodou a řekl: „Tyhle už tolik mokré nejsou. Když sušenky dojedl, půjčil si ode mne toaletní papír a šel do kempu. Odpoledne jsme se balili k odjezdu. I Emil balil teď už docela suché věci. A jak balil, vypadl mu odněkud návod ke stavění jeho stanu. Zkušeným okem ho David pročetl a hned přišel na tu záhadu, proč Emilovi stan pořád padal. Stačilo jen dát tyčky zvenku místo zevnitř. A myslíte si, že se Emil na přes rok poučil. Nebuďte naivní. Samozřejmě, že tyčky dal opět dovnitř, opět se ládoval levnými a patrně ne příliš čerstvými párky v rohlíku a pak běhal šestkrát denně na velkou do kempu. Co mi ale nedošlo, proč to nedělal jako všichni ostatní v lese a chodil raději kilometr tam a zpět. To byl ale už náš Emil. Ten už jiný nebude.

—————

Zpět